Město ztracených dětí (1995) působí jako noční můra, kterou někdo pečlivě navrhl a z ní se nikdy neprobudil. Jeunet a Caro vytvořily svět, kde každá tvář, scéna a stín má svou vlastní zvláštní logiku, a přesto zůstává emocionální pod vším tím šílenstvím.